Rozhovor se cvičitelkami

Po rozhovoru s účastnicemi programu HUBNEME SPOLEČNĚ jsme si řekly, že bychom mohly jít i se svou kůží na trh a podělit se o své názory na hubnutí a sport obecně. Tak pokud vás zajímá, jak jsme na tom my, začtěte se do článku.

Jak vás napadlo uspořádat akci HUBNEME SPOLEČNĚ?

RADKA: Prvotní nápad vzešel od Dáši. Několikrát předtím mi říkala, že by chtěla holkám poradit v hubnutí a na jaře přišla s tím, že od září bychom mohly začít. Mně potom napadlo dát tomu jednotnou formu, udělat karty účastnic a z vybraných peněz uspořádat losování o ceny. Dáša zkompletovala jídelníčky a články s radami a bylo to. Krásně jsme se doplnily a vymyslely to celé společně.

DÁŠA: Jednou jsem končila cvičení a zaslechla jsem rozhovor několika děvčat, že sice „chodí cvičit, dřou až z nich pot lítá a stejně nic! Ne a ne špeky zmizet.“ Cestou domů jsem přemýšlela, jak to udělat, aby se dostavil výsledek a děvčata byla spokojená. Doma jsem si dala něco dohromady a hned jsem volala Radce. Řekla jsem jí, co si asi tak představuji a ona byla hned pro. Doplnily jsme si náčrt toho, jak by to mělo vypadat a Radka se postarala o jeho plnohodnotnou verzi. Oběma se nám to líbilo a měly jsme pocit, že to je to pravé.

Považujete akci za úspěšnou?

RADKA: Jedna třetina účastnic opravdu zhubla, což považuji za úspěch. Párkrát jsem sledovala pořad Jste to, co jíte a připadalo mi, že většina lidí si spíš hledala důvody, proč oni zhubnout nemůžou. Oproti tomu "naše holky" se snažily a třetina zhubla. Potvrzuje to staré známé "kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby" .

DÁŠA: Souhlasím s Radkou. Když jsme začínaly nápad realizovat, nečekaly jsme takový zájem, ale postupem času opravdu dvě třetiny odpadly. Zato ty, které vydržely, se až zarputile snažily, přestože i přiznaly, že to některé kolikrát chtěly vzdát .Ale pokaždé se dokázaly dotlačit a odměna v podobě ztracených faldíků a kil stála určitě za to.

Jak jste to zvládaly z organizačního hlediska?

RADKA: Celkem snadno, vyhradila jsem si doma pro sebe kromě čtvrtků i pondělky, manžel hlídal děti. Jezdila jsem místo na 19.45 na 19.30 a vážily jsme s Dášou společně. Na konci, kdy už nebyly na vážení takové nápory, jsem v tom Dášu nechala samotnou a jezdila v pondělí sama na aerobik. Publikace článků na internet byla pak už spíš zábava.

DÁŠA: Vzhledem k tomu, že mám dospělé děti, nemusela jsem na ně brát ohled. A manžel nám fandil. Takže vždy v pondělí a ve čtvrtek jsem vyrazila s předstihem do tělocvičny, Radka mi jezdila pondělky pomáhat, já šla v osm odcvičit svoji hodinu a Radka vážila a přepočítávala, hodnotila a radila. A ve čtvrtek jsme si to prohodily. Závěr byl volnější , tak se to dalo zvládnout i v jedné.

Samy jste se akce neúčastnily?

RADKA: Ale účastnily, ale nechaly jsme si otevřená zadní vrátka Nikomu jsme to neřekly a vedly si tajně své vlastní karty. Já jsem do září zhubla po porodu 18 kilo a byla celkem spokojená s postavou, ale říkala jsem si, že pár kilo by ještě bylo fajn. Bohužel se to nepodařilo, ale musím podotknout, že od září do prosince jsem zároveň vysazovala kojení a stíhala jsem jen jednu hodinu aerobiku týdně, takže vlastně udržení váhy považuju za úspěch.

DÁŠA: Samozřejmě jsme chtěly děvčata podpořit, tak jsme si také vyplnily karty, ale nikomu jsme to nakonec nesdělily. Pro případ, že bychom dosáhly opaku Byla to i pro mne výzva, protože jsem neměla pravidelný jídelníček a nějak jsem to neřešila, jenomže za rok to bylo hezky znát. Tenhle program mne donutil k pravidelnosti a taky k přemýšlení nad skladbou jídelníčku. Člověk opravdu vypadá (ve velké většině) podle toho jak a co jí. Podařilo se mi tím opravdu nastartovat svůj zlenivělý metabolizmus a za ty 3 měsíce jsem dost zpevnila svaly, aniž by mi nabyly, a někde se válejí má 4 kila tuku. A co je úžasné, Vánoce jsem proplula doslova beze změny na váze, a v lednu šlo ještě“ půlkilo“ dolů .

Plánujete další podobnou akci?

RADKA: Ano, už jsme to avizovaly. Chtěly bychom odstartovat v březnu, aby byla motivace hubnutí do plavek. Bohužel jsem přes Vánoce byla nemocná, nemohla jsem 3 týdny cvičit a navíc jsem se trochu (více) rozjedla a opět přibrala. U mně je to vždycky dvojitý efekt. Když cvičím, jím i zdravě a nehřeším. Ovšem když necvičím, vždycky se dost rozjím a výsledek je brzy vidět Takže pokud se mi to nepodaří shodit do té doby, budu mít taky motivaci .

DÁŠA: Už jsme se S Radkou domlouvaly – předběžně to oznámily i děvčatům, ale jak to připravíme, to zatím nebudeme prozrazovat. Snad jen, že budou opět krásné ceny - děvčata se mají na co těšit a myslím, že překvapíme ještě o trochu víc než tomu bylo nyní.

Jak jste na tom se vztahem k jídlu a k pohybu?

RADKA: Jídlo miluju a taky dobré víno. K vínu si vždycky s manželem dáme nějaký sýr nebo oříšky, nejlépe večer, když uložíme děti do postele. To se to potom zakládá na tuky Bohužel mám ráda i sladké, takže pohyb je pro mě nezbytnost. Od nástupu na vysokou školu jsem propadla aerobiku, ze kterého jsme měli povinný zápočet. Předtím jsem se sportům spíš vyhýbala, hodiny tělesné výchovy byly pro mě od malička utrpením. Na atletiku jsem neměla nadání a kolektivní míčové sporty mě nebavily. Jediná gymnastika se dala přežít, ta mi celkem šla. Po aerobiku jsem si až v dospělosti zamilovala i další (také aerobní) sporty, v létě jízdu na kole a v zimě na běžkách. K tomu mě přivedl ale až manžel a jemu patří dík za to, že jsem nyní schopná vyrazit s partou kamarádů na sportovní víkend nebo dovolenou. A co se týká jídla, na českou kuchyni si nepotrpím, mám ráda lehká jídla jako těstoviny, bílé maso, a ryby. Takže když se mi podaří udržet na uzdě chuť na sladké, řekla bych, že jím celkem zdravě.

DÁŠA: Jsem na tom stejně jako Radka, jídlo miluju, navíc ráda vařím a experimentuju a bez skleničky dobrého bílého vína si volný večer nedovedu představit. Dřív k vínu patřily brambůrky, oříšky nebo pražené mandle. Neříkám, že někdy nezhřeším, ale brambůrky jsem vypustila opravdu úplně, spíš sáhnu po těch mandlích, sýru. Co se týká sportu – asi do 12 let jsem byla pěkná baculka, ale netrápila jsem se tím. Vítr v životě mi tehdy udělala nová paní učitelka, která nastoupila k nám na školu a vyučovala tělesnou výchovu. Pamatuji si to jako dnes, když ke mně přišla a řekla mi: „na to, že jsi docela cvalík, jsi dost ohebná a pohyblivá, měla bys něco dělat. Nechceš přijít na kroužek gymnastiky?“ A já šla, spíš ze zvědavosti. A už jsem zůstala. Celé 4 roky na druhém stupni ZŠ jsem se věnovala sportovní gymnastice a na konci deváté třídy jsem vážila 49 kilo, což bylo o 3 kila méně, než když jsem ve dvanácti začínala. Sportu jsem se věnovala dál, na střední škole i v soukromí. Přidaly se lyže, běžky, později kolo. Pak přišla rodina a nebyl čas, stavěli jsme dům a sport šel stranou. Ve čtyřiceti jsem začala mít vážné zdravotní potíže a řekla jsem si dost. Pomalu jsem se vracela zpět k aktivnímu pohybu. Zatáhla jsem do toho i manžela, takže si společně užíváme léto na kole a zimu na běžkách.

A co byste řekly na závěr?

RADKA: Já bych chtěla moc poděkovat všem, kdo k nám chodí cvičit. Ono to bude znít jako klišé, ale pro mne je to obrovská radost cvičit tady, v takřka rodinné atmosféře, kde potkáváte stále stejné tváře, ale přitom máte 20-30 lidí v tělocvičně a všichni na vás přenášejí své pozitivní emoce. Občas si připadám jako Petr Forman ve filmu Akumulátor, když vysával energii z lidí S Dášou si vždycky libujeme, jak jsme si dobily baterky. Cvičila jsem v několika pražských fitkách, kde je to víc anonymní. Tady je to úplně jiné, lidé jsou vděční za všechno, co ze sebe vydáte. Občas bych potřebovala trochu zdravé kritiky, abych se vrátila zpátky na zem

DÁŠA: Stejně jako Radka, děkuji všem, že chodí cvičit a neodradí je ani špatné počasí, ani ta dřina občas. Musím říct - klobouk dolů - protože když uvážíme, že nás navštěvují děvčata od 15 let do důchodového věku, tím se nechceme dotknout těch, které patří k těm starším, před těmi právě naopak smekáme. Když si kolikrát při přípravě cviků říkám, že je to namáhavé, a pak je vidím, že dokážou i tohle zvládnout, tak mne to tak vnitřně nakopne, že jdu domů a téměř se vznáším. Cestou si promítám okamžiky, kdy je vidím, s jakou námahou a urputností se snaží a nevzdávají to, narozdíl od daleko mladších... A nejbáječnější je, že další hodinu je opět plná tělocvična. To si vždycky po cvičení s Radkou vyměňujeme dojmy a říkáme si, co bychom pro ně ještě mohly vymyslet